Výstava z Ratingenu

Výstava z Ratingenu (Německo)

Výstava trvá od 25. dubna do 30. září

Návštěvní hodiny 10:00 - 18:00

Po stopách historie. Slezská opevněná města v procesu urbanistických proměn“ – takový název má prezentovaná výstava z Ratingenu.

Exponáty výstavy pocházejí z  Muzea země Hornoslezské - Oberschlesien Landmuseum v Ratingenu-Hosel. Museum vzniklo v roce 1893 a je největším slezským muzeem v západní části Německa, shromažďujícím exponáty z polské i české části Horního Slezska. Je ambasadorem slezské kultury, představujícím umění, kulturu a historii regionu. Německý kraj Severní Porýní-Vestfálsko, který převzal v roce 1964 patronát nad Slezany žijícími v Německu, podporuje muzeum. Ve výstavních sálech jsou shromážděny plány bitev a opevnění, zbraně a munice té epochy a mapy z německých archivů. Díky spolupráci muzea s  polskými institucemi se budeme moci seznámit s částí z nich. Jak napovídá název, je na výstavě shromážděno mnoho map, skic a stavebních plánů slezských tvrzí. Nesporně velkou atrakcí budou, kromě historických zbraní, dosud nikde širší veřejnosti neprezentované plány a projekty různých fází výstavby tvrzí. Mnoho exponátů se váže k nyské tvrzi a možná tak výstava uspokojí zvědavost znalců a obdivovatelů opevnění. Pro připomenutí, a také pro snažší porozumění nelehkého tématu opevnění, se sluší vyjasnit, co to jsou tvrze a z jakého důvodu byly stavěny a také vysvětlit některé termíny. Důležitým faktem je i přiblížení politické situace v Evropě v 18. století, přesněji v království Pruském.

Pruský král Fridrich II započal s budováním řetězce tvrzí na územích, která obsadil. Viděno objektivně, byl vládcem netradičním, který přeměnil malou, nic neznamenající zemi na stát, který měl v Evropě svoji váhu.

Při prohlídce výstavy se bude často objevovat popis opevnění. Velmi zjednodušeně lze říci, že opevnění (fortifikace), je obecným pojmem používaným pro novodobé obranné stavby, nebo soubor takových staveb, které měly za úkol zmírnit nepřátelské ostřelování, znesnadnit útok a usnadnit vlastním vojákům ostřelování nepřítele.

Tvrz je silně opevněným místem připraveným k obraně a je obsazeno posádkou. Do tvrze je možno počítat i dobře zabezpečený zámek i město. Tvrze byly budovány na hranicích státu, aby bránily vstupu do vnitrozemí. Nejčastěji byly na hlavních stezkách, horských průsmycích apod. Dobře opevněná tvrz s nevelkou posádkou bránila nejen hranice, předcházela nepokojům, ale mohla také v případě války na nějaký čas zdržovat útočící armádu. Na výstavě se prezentují tvrze v Nyse, Koźlu, Kłodsku a Srebrnej Górze. Každé tvrzi a nejdůležitějším bitvám a událostem je věnována samostatná kapitola. Stojí za to se seznámit i s částí „Pruská armáda“, ve které jsou zjednodušeně vysvětleny zásady vojenských činností. Pomůže to k lepšímu pochopení výstavy a také k pochopení průběhu každoroční rekonstrukce bitvy při Dnech Tvrze v Nyse.

Tvrz Nysa

Ze zmíněných opevněných měst je na příkladě Nysy možno lehce porozumět jak tvrze vznikaly. První podobu získala Nyská tvrz už v polovině 17. století, kdy kolem ní vznikl prstenec 10 bašt. Nicméně Nysa získala oficiální označení Tvrz před 260 lety, kdy právě král Fridrich II, po dobytí Slezska přistavěl k už existujícímu opevnění. Nysa dříve, jako každé bohaté středověké město, byla obehnána obrannými hradbami s několika věžemi, bránami a baštami. Vynález střelného prachu, a s tím spojený rozvoj dělostřelectva, měly za následek nezbytnost odsunutí systému obrany na vzdálenost, která zmenšovala následky dělostřelecké palby. Před hradbami města byly vybudovány široké basteje (stavby půlkruhové, nebo ve tvaru podkovy, jejich výška byla stejná jako výška městských hradeb) dovolující použít k obraně dělostřelectvo. Další rozvoj vojenské techniky měl za následek jejich přestavbu na bašty více odolné protivníkově střelbě ( stavby vybudované na pětiúhelníkovém půdorysu), které byly postupně propojeny krátkými úseky náspů, zvanými „kurtinami“ (oponami). A tak v roce 1594 se bp. Andreas von Jerin, s pomocí stavitele Schneidera von Lindau, rozhodl obehnat město opevněním o půdorysu sedmiramenné hvězdy. V lemování příkopu se měly nacházet také valy spojující 6 bašt. Tento projekt je vidět na plánu Nysy z roku 1596, který vytvořil Georg Hayer. Ale vzhledem k vysokým nákladům se tyto plány zrealizovaly jen částečně. V roce 1643 byla započata přestavba (podle staroholandské školy) – byl kladen důraz na systém obrany křídel, zvýšil se počet bašt. Vznikl tak prstenec opevnění z 10 bašt se 4 ravelinami ( to znamená částmi opevnění vystavěnými na trojúhelníkovém půdorysu), vodní příkop a skrytá cesta vedoucí na protisvah.

Z těchto bašt se do dnešních dnů zachovala Bašta sv. Jadwigy. V pozdější době byla tato bašta ještě modernizována. Již v této době se město stalo téměř nedobytným. Jak vypadalo je vidět na plánu Nysy z roku 1741. V této době bylo město obehnáno obrannými hradbami se čtyřmi věžemi, u kterých byly brány – Ziębická, Wrocławská, Celná a Bracká. K bránám vedly mosty (k bráně Celní byl padací) nad vodním příkopem. Hned v roce 1743 vznikl prstenec již vzpomínaných 10 bašt, které byly také chráněny vodním příkopem. Další překážkou pro nepřítele byly řeky Nysa, Biała a kanál Młynówka. A tak v době prusko-rakouské války, v lednu roku 1741, pruské vojsko, mimo silné dělostřelecké palby, není schopno dobýt Nysu.

Tehdejší velitel Nysy von Roth přikázal spálit mosty na řece, zatopit jihozápadní část města (s využitím řeky Białky) a také spálit část předměstí. Tato oběť však ubránila město jen na několik měsíců. Již na podzim téhož roku znovu pruské vojsko obléhalo Nysu. Výsledkem tajných jednání rakouská císařovna Marie Terezie postupuje Dolní Slezsko (spolu s Nysou) Prusům. Král pruský, Fridrich II, se zapsal do historie jako dokonalý stratég. Rozhodl se vybudovat na hranicích dobytých území řetězec tvrzí. Využil u toho již vybudovaných opevnění, např. na jihu (Nysa, Kłodzko). Zároveň vybudoval nová (Srebrna Góra), a to shodně se svým přesvědčením, že se Nysa má stát uzavřeným opevněným městem. Znal slabá místa obrany a modernizoval již stávající opevnění. Nicméně hlavní částí obrany mělo být silné opevnění na druhé straně řeky. Podle osobních poznámek Fridricha II, vytvořil holandský inženýr Varlawe nová opevnění, do kterých vložil své novátorské nápady. Vybudoval nové samostatné reduty a opevnění. Vzniklo mnohostranné polygonální opevnění s vodními příkopy, chráněné pomocí kaponér či kleští – tj. částí zdí spolu spojených pod otevřeným úhlem, tvořící kleště. Takový systém umožňoval střelbu do obou stran, bez tzv. mrtvých polí. Znalci uvádějí, že právě v Nyse v roce 1742 vznikl první systém kleští. Některé, v té době použité systémy opevnění, předešly o několik desítek let svou dobu.

V té době bylo přestavěno, již z doby Rakouska existující, opevnění nad říčkou Biała. Po obou stranách řeky Nysy byly vybudovány reduty: Kardynálská a Kapucyńská a o něco výše Pevnost Prusy. Zároveň byly posíleny kapucínské valy a dvě vojenské brány: brána Jerozolimská vnitřní a brána Kapucyńská. Tyto dvě brány, spolu s opevněním vedoucím k nim od Pevnosti Prusy, bránily v tomto místě vzniklé město, ve stylu velkých kasáren. Kromě vojáků zde bydleli řemeslníci pracující ve prospěch vojska a jejich rodiny. Město bylo na počest krále nazváno Friedrichstadt.

Nepovedený pokus dobytí Nysy Rakouskem v roce 1758 mělo za následek umocnění opevnění o boční křídla. V místech, odkud nepřítel ostřeloval Nysu, byla vybudována Vysoká Baterie, nejprve v podobě obyčejného náspu. O několik let později, v letech 1767 – 1768, vedle ní vznikl Jerozolémský val vnější – Wysoký Redan a Kuhnovská reduta a další vojenská brána – Jerozolémská vnější. Následně v letech 1770 – 1774 vznikly další součásti opevnění, tj. Wysoký Trawerz, Wysoká Baterie, jako trvalá stavba, a Trawerz Barkowy. V létech 1774 – 1791 došlo k posílení Wysokých valů s baštami Kaplicznou, Kapucyńskou, Regulickou a Morawskou a na jejich krajích o dvě brány – Ceglarskou a Grotkowskou.

Nyské opevnění vytvořilo z Nysy, v té době, jednu z nejsilnějších tvrzí v Evropě. Plán města z roku 1807 ukazuje, jakým trojitým kordónem byla Nysa obehnána. Vítězství napoleonských vojsk v roce 1807 nebylo zaviněno špatným opevněním, ale nedbalostí pozdějších vládců, přesněji Fridricha Viléma III. Plný stav vojska v Tvrzi čítal asi 12 tisíc vojáků. V roce 1807 však byl stav pouhých 6200 bídně vyzbrojených vojáků. Jejich špatný výcvik a velmi nízká morálka způsobily početnou dezerci v průběhu války s napoleonskou armádou. Situace, kdy došlo ke zničení zásob léků pro celé město a nedostatek munice a oblečení, způsobila kapitulaci tvrze. Po návratu do područí Pruska, došlo v pozdější době k přestavbě nyského opevnění a k jeho vylepšení.

Neustálý vývoj dělostřelectva si vynutil budování stále dokonalejších forem obrany. Vznikala dělostřelecká opevnění, nejčastěji ve tvaru lichoběžníku. Tato opevnění, chráněna hlubokým příkopem, měla uvnitř vysoký násep pro děla. Uvnitř náspu byly prostory pro vojáky, sklady apod. Kolem valu byl hluboký příkop a tzv. zeď Carnota – volně stojící zeď pro střelce pěchoty. Opevnění předu bránila dvojitá kaponéra (novodobý obranný element, dřevěná stavba ) a dvě jednoduché kaponéry na bocích. Na zadní straně, v týlu, stála ještě jedna jednoduchá kaponéra. Právě taková opevnění (I, II, III) byla vybudována před začátkem další prusko-rakouské války v roce 1866 v předpolí Vysoké hradby. Ty sloužily k obraně dříve vybudované kolejové trati na trase Brzeg – Nysa, pro kterou bylo vybudováno tzv. „slepé nádraží“ ve čtvrti Zawodzie. Později byla trať prodloužena do města a v roce 1874 bylo vystavěno nové nádraží (existující dodnes). O rok později, roku 1875, byly vybudovány valy k jeho ochraně. Rok 1870 je brán jako přelomový z ohledu na používání děl s drážkovanou hlavní, která zvyšovala jejich dostřel na téměř 9 km (dosud byl dostřel jen 2-3 km).

Kapitulace Napoleona III v tvrzi Sedan v průběhu prusko-rakouské války v prosinci 1870, výrazně poukázala na slabiny hradbami obehnaných pevností a byla příslovečným „hřebíčkem do rakve“ pro tehdejší opevnění. Hradbami obehnaná města-tvrze se ukázala jako past pro posádku uvnitř umístěnou. Město obklopující zdi se ukázaly jako nepotřebné. Shodně s novou vlnou i v Nyse byl rozebrán zbytek středověkých hradeb (1877-1881) a věže u brány (u ulice Celné). Již v roce 1878 se před branami Wrocławskou a Ziębickou začaly budovat nové domy. Z té doby se mimo jiné datuje výstavba evangelického posádkového kostela v roce1888, který byl však v 60-tých letech 20. století rozebrán. V roce 1896 byla také vystavěna Hlavní pošta.

Další přelom pro opevnění nastal v roce 1885, kdy dělostřelci dostali tzv. „náboje s minovým účinkem“, které dokázaly zničit i silnou zeď. Tyto náboje měly navíc dostřel až 15 km. Díky tomu staré tvrze ztratily opodstatnění.

V roce 1887 přestala být Nysa oficielně městem–tvrzí. Až teprve o čtyři roky později bylo zrušeno velení posádky.

I další, na výstavě prezentované tvrze, vznikaly za podobných podmínek.

Pruská armáda

Faktickým zakladatelem pruské armády byl v květnu zemřelý král-seržant Fridrich Vilém I. Vytvořil základy pruského vojenského státu. V době jeho vlády šlo až 80% výdajů na armádu. Fridrich Vilém kromě zavedení jednotných uniforem, výzbroje a vyřešení problémů zásobování, vytvořil základy novodobé armády. Velkou předností pruské armády byla křesadlová puška s vylepšenou konstrukcí s bajonetem a s jednotným nabíjením. Je také nutno vzpomenout i tzv. pruský dril, čili ostrou metodu výcviku vojáků, která je dokázala sjednotit i s vojenskou kapelou. Tato později pověstná pruská poslušnost, spolu s množstvím důsledných cvičení, měla za následek téměř slepou poslušnost. Vidět to pak bylo na vyrovnaných a vytrvalých bojových útvarech, které nepropadaly panice ani při silné palbě nepřítele. Takové chování pruské pěchoty dokázalo otřást morálkou nepřítele. Stejně překvapivá pro nepřítele byla i palba pruské pěchoty. Ta dokázala střílet za pochodu. Základy této, v té době nové metody, zavedl koncem dvacátých let kníže Leopold Dessau. Vzpomínaný vojenský výcvik pomohl zvítězit Prušákům v bitvě u Małujowic v roce 1741. Pověstná v celé Evropě byla garda „Obrů“ Fridricha Viléma – urostlých mužů, z nichž každý měl více jak 190 cm. Tito muži byli vybíráni po celé Evropě. (Garda obrů byla zrušena po nástupu Fridricha II na trůn). Stejně dobře byla postavena i jeho kavalérie, leč málo účinná. Při školení kavalérie byl kladen příliš velký důraz na střelbu a ne na rychlý útok. Kavalérie byla málo pohyblivá a těžkopádná. To zavinilo , že při bitvě u Małujowic byla armáda Fridricha II zaskočena rychlým protiútokem rakouské kavalerie, která téměř smetla pruskou jízdu. Je potřeba vědět, že se v 18. století armády skládaly hlavně z pěchoty (ta tvořila 70%). A z kavalérie, která mimo jiné dohlížela i na dezerci. V případě pruské armády, kde panoval téměř teror, taková činnost byla nezbytností.

Kavalérie se dělila na:

  • kyrysníky – regiment těžké jízdy, určený k průlomovým útokům do šiků protivníka. Jejich název vznikl podle kyrysu – kovového krunýře, kterým se chránili. Krunýř se skládal z náprsníku a nárameníku. Kyrysníci, tak jako i zbytek jízdy, byli vyzbrojeni palaši, párem pistolí u pasu a puškou s krátkou hlavní. Na nohách měli boty z velmi hrubé kůže na ochranu proti poranění.

  • dragouny - formace, která vznikla koncem 16. století jako tzv. koňská pěchota. Pochody absolvovali na koních, válčili jako pěchota. Nebyli vybaveni ochrannými pancíři.

  • lehká jízda - původem maďarští husaři. Z počátku měli za úkol ochranu zásobovacích cest a průzkum. Oblékali se podle maďarské módy s vysokými čepicemi ve tvaru seříznutého kužele, nosili bohatě vyšívané kazajky a přes rameno přehozené krátké kožíšky. Saksonie vedla v kavalerii, ale v celé Evropě byla vyhlášená rakouská jízda.

Oproti tomu pěchota se skládala z:

  • granátníci - jejich hlavním úkolem bylo házení ručních granátů. Vybaveni byli karabinou s bajonetem a šavlí. Mezi granátníky byli vybíráni dobře rostlí rekruti. Granáty nebyly lehké a k hození byla potřeba dostatečná síla. Každý voják jich měl několik.

  • lehká pěchota - vojáci vyzbrojení křesadlovými puškami, nazývanými ručnice. V 18. století lehká pěchota zastoupila mušketýry – čili vojáky střílející z mušket, i přesto se mušketýři drželi téměř až do 19. století.

V tomto místě je dobře připomenout, že v této době došlo k ustrojení všech armád do uniforem. Panovalo pravidlo, že armády katolických zemí, jako byly Španělsko, Francie a Rakousko, nosily bílé uniformy a armády států protestantských hlavně uniformy v barvě tmavomodré nebo červené. Rusové se oblékali do tmavozelené. Naproti tomu kavalérie měla většinou různorodé uniformy a čepice trojcípé, které měly uprostřed výztuhu proti seknutí palašem nebo šavlí.

Nejznámější pruský regiment Bayeruth, který se proslavil u Dobromierze, měl černé kazajky. Nemalou roli měly i standardy a korouhve reprezentující čest a tradice regimentů. Pro objasnění průběhu bitev je třeba říci, že od počátku 17. století byla používána taktika lineární. Ta spočívala v tom, že se vojsko rozvinulo do linie, pěchota ve 3 – 4 řadách a kavalerie ve 2 – 3 řadách. Pěchota byla rozdělena na bataliony (prapory), mašírovala ve třech řadách. Každý batalion čítal okolo 700 vojáků. Střílelo se po salvách na rozkaz. První řada po výstřelu udělala čelem vzad a zařadila se dozadu. Druhá řada udělala krok dopředu a po obdržení rozkazu vystřelila. Tak se vše opakovalo. Střílelo se ze vzdálenosti asi 200 kroků od linie nepřítele, při vzdálenosti 300 kroků už kule nedolétly k cíli. Je potřeba vědět, že se střílelo černým prachem, který vydával záblesk na pánvičce. Střelec musel odvrátit tvář, aby se neožehl. U používané zbraně bez drážek, např. u mušket, nebyla ani muška a mířilo se hlavní. Přesně mohli střílet např. jegři. Největší efekt a zmatek vyvolávala hromadná střelba z mnoha zbraní najednou. Vojska se při střelbě k sobě postupně přibližovala, až došlo na boj zblízka. Zvítězilo to vojsko, které zůstalo na bitevním poli. Žádost o posbírání raněných se brala jako prohra.

Artilerie podporující své vojsko, byla umístěna na křídle. Do roku 1860 byly používány zbraně bez drážek v hlavni a ládované ze zadu, jejichž dostřel nepřesahoval 1 km. Proto se také na bitevních polích využívaly zákopy. Při obléháních, která probíhala podle obvyklých pravidel, se pomocí zákopů přibližovali vojáci na vzdálenost, odkud mohli zasáhnout cíl. Až se podařilo prolomit zeď, nebo zákop, bylo možno zaútočit. Při bitvách o tvrze, nebylo-li rozkázáno jinak, nebylo město zbytečně ničeno. Jedním z důvodů byl důvod ekonomický. Město muselo po kapitulaci a po tzv. „zlaté hodině“ mít dostatek financí na zaplacení kontribuce (peněžní pokuty). Vojenská činnost byla také podřízena systému nutnosti zaopatření armády. Proto byl postup armády řízen s opatrností a metodicky. Důležité bylo zajmout významné nepřátele, což bylo důležitým trumfem při pozdějším mírovém vyjednávání. V systému lineárním byl kladen důraz hlavně na ostřelování a důmyslné manévry. V takových situacích měla disciplinovaná pruská pěchota velkou převahu. Pruská disciplina a do detailu ovládnuté různé manévry způsobovaly, že rozkazy vojáci plnili zcela automaticky a nepodléhali panice. Jejich pomalý krok, nazývaný kachní, spolu se střelbou za pochodu, měl na nepřítele deprimující účinek. Rychlost palby pruské pěchoty neměla konkurenci. Tato situace a početní převaha vedla nezkušeného pruského krále v bitvě u Małujovic k rozdělení vlastní armády do dvou linií. To ale zabralo hodně času, což dalo odpočívající rakouské armádě čas k zformování bojového šiku. Takovouto chybu udělal Fridrich II jenom jednou. Na vlastní oči se přesvědčil, jak těžkopádná a málo vycvičená byla jeho jízda. Prostudoval velmi pečlivě vojenskou strategii minulých i současných vládců, vytvořil si vlastní strategii vojenského umění. Namísto zdlouhavého manévrování a vyhýbání se bitvám, byl zastáncem co nejrychlejšího kontaktu s nepřítelem a jeho zničení. K tomu potřeboval co nejúčinnější jízdu, která mohla v závěrečné části bitvy dohonit utíkajícího protivníka a fyzicky ho zničit. Tato agresivní taktika měla za následek to, že sedmiletá válka byla nejkrvavější válkou 18. století. Mimochodem, o třicet let později Napoleon Bonaparte rozvinul tuto taktiku, ale to už je jiná historie.

Fridrich II vydal celou řadu velmi podrobných instrukcí týkajících se výcviku vojska. Kladl důraz na tlak a účinnost koňské jízdy a šermířů. Jedna z instrukcí se dokonce týkala i způsobu držení opratě a sezení jezdce tak, aby mezi sedlo a jezdce bylo možno vložit dlaň. To bylo proto, že lehce stojící jezdec působil dojmem většího a měl větší sílu úderu palašem. Největší chybou instrukcí byl zákaz použití střelných zbraní v okamžiku průlomu do první linie protivníka a to proto, aby došlo co nejdříve k boji zblízka a nedat tak protivníkově pěchotě či kavalerii šanci vystřelit salvu. Dobře vycvičení šermíři lehce vyhrávali souboje zblízka. Nepomíjitelný byl i ten fakt, že se tak značně snížily vlastní ztráty (kavalerie byly jednou z nedražších částí armády). Druhý bod předpisů mluvil o tom, že velitel, který je napaden protivníkem dříve, něž zaútočil sám, bude degradován. Mobilizovalo to velitele k rychlým a agresivním útokům. Několikahodinová a častá cvičení vycvičila velitele v pruské armádě tak, že na rozkazy reagovali téměř mechanicky. V prvních dvou řadách šli vždy nejmladší vojáci. Bylo to jednoznačně velmi praktické. Starší voják, který sloužil už tři roky byl pro armádu velmi cenný, než aby byl vystaven nejhorší palbě. Jeho výcvik stál dost peněz, právě tak, jako nová uniforma. Noví vojáci dostávali starší uniformy, a teprve po třech letech byli označeni za staré vojáky a tím získali právo na novou uniformu a zbraň. V pruské armádě mělo všechno svoji cenu.

V 18. století, Fridrich II, král nevelkého pruského státu, krátce po převzetí vlády, toužil po rozšíření svého teritoria, obsadil Slezsko, které do té doby patřilo Rakousku. Využil těžkou situaci Marie Terezie, která po převzetí císařské koruny, musí bojovat o trůn a Slezsko. Přinucena válčit na dvou frontách souhlasí s přijetím Wroclawské mírové dohody z 11. 6. 1742. Rozhodnutím této dohody připadá téměř celé Slezsko Prusku. Rakousku zůstává knížectví Těšínské, Opavské a Krnovské. Oficielní mír byl podepsán 28. 7. 1742.

Nejznámější bitvou první slezské války byla bitva u Małujowic (Molwitz). Bitvy se zúčastnilo 23400 pruských a 16600 rakouských vojáků. Padlo, nebo bylo zraněno téměř 10000 vojáků.

V srpnu 1744 Fridrich II vpadl do Čech a tím začala druhá slezská válka, která končila podpisem mírové smlouvy v Drezně 25.12. 1745. Jedna z bitev této války byla uznána jako jedna z těch, které změnily osud světa. Byla to bitva u Dobromierze 4.6. 1745, kde proti sobě stálo 58000 pruských vojáků proti stejnému množství vojáků z Rakouska a Saksonie. Pruské ztráty 900 mrtvých proti téměř 3000 mrtvých protivníků a 5000 zajatců, byly o mnoho menší. Na obou stranách bylo okolo 3700 raněných.

Po několikaletém míru, vypukla v roce 1756 třetí slezská válka, která byla součástí sedmileté války. Mimo války o Slezsko, evropská mocnářství válčila o koloniální teritoria. Prusy uzavřely smlouvu s Velkou Británií, Hanovrem a několika dalšími státy Říše. Po boku Rakouska bojovalo Rusko, Francie, Španělsko, Saksonie. Válka skončila mírovou dohodou v Hubertusburgu v roce 1763, která znovu přiznala Prusku dobytá území. Jedna z nejslavnějších bitev této války se odehrála u Lutyně 5.12. 1757. V této bitvě armáda Fridricha II s 39000 vojáky porazila rakouskou armádu s 66000 vojáky. Na straně pruské padlo 1000 a zraněno bylo okolo 5500 mužů. Rakušanů padlo přes 3000, zraněno bylo okolo 7000 a do zajetí padlo na 12000 vojáků. I když tato bitva nerozhodla o výsledku celé války, byla obrovským vojenským úspěchem Fridricha II. Jím použitý šikmý šik byl vyučován ve vojenské akademii ve West Point.

Prusko, i přes velké vyčerpání bitvami, si udrželo dobyté terény. Rakousku zůstala jenom nevelká, (sotva 1/7), část Slezska. Zde se hodí hořké čísařské rčení, že „…sebrali mi zahradu, zůstal mi plot …“. Bohaté Slezsko dodávalo 1/3 výnosů Prusku, a zanedlouho potom vznikla v jeho horní části velká průmyslová oblast. Nástupci Fridricha II se jako vládci příliš neosvědčili. Od koce 18. století rostla v Evropě moc Napoleona. Znovu se od roku 1806 ve Slezsku rozvíjela vojenská aktivita. Fridrich Vilem III po prohraných bitvách u Jeny a Auerstadt podepisuje 9. 7. 1807 v Tylżi mírovou smlouvu. Přitom ztrácí část svého území. Nedostatek peněz na finanční pokutu zavinil francouzskou okupaci v letech 1807-1808, která stála sedminásobek příjmů státu. Přitom byl zajat až do roku 1813 Francouzi i np. Głogów. V témže roce byla Waršavě vyhlášena „Výzva mému lidu“, která vyzývá k válce proti Napoleonovi. Vítězná bitva u Kaczawy 13. 8. 1813, pod vedením gen. Bluchera, byla počátkem vytlačování napoleonských vojsk z Pruska. První polovina 19. století je časem mnoha sociálních změn. Jednoznačně, se společně se zavedením střelných zbraní s drážkovanou hlavní se zadním ládováním, měnila technika boje. Modernizovaly se tvrze, které pak o necelých padesát let později ztratily svou vojenskou hodnotu. Nastala epocha nových zbraní a techniky boje.

Celý proces budování a modernizace tvrzí a průběh nejznámějších bitev je možno vidět na výstavě. Navíc je možno shlédnout staré zbraně a dosud nezveřejněné plány tvrzí.

Z celého množství bitev se některé obzvláště zapsaly do dějin. Na výstavě uvidíte mapy těchto bitev a jejich popisy.

Bitva u Małujowic byla první vážnější potyčkou v první slezské válce. Před ní Fridrich II nadiktoval svému ministrovi následující slova:

Kdybych, díky nějaké nešťastné náhodě byl uvězněn, přikazuji Vám, abyste po dobu mé nepřítomnosti nebral ohled na mé rozkazy a aby se stát nesnížil k žádnému nízkému jednání spojenému s mým osvobozením. Jsem králem jen tehdy, jsem-li volný“. Takováto závěť potvrzovala obavy mladého krále. I když pruská armáda čítala 23400 vojáků, měla dvakrát více pěchoty a rakouské síly čítaly 16600 lidí, byla to, jak bylo už řečeno, první větší potyčka. Bitva u Małujowic proběhla v dubnu 1741. Krátce před tím armáda Fridricha II bez velkých potíží obsadila téměř celé Slezsko. Pouze tvrz Nysa a Brzeg byly nadále obsazeny Rakušany. Na pomoc jim vyslala císařovna Marie Terezie armádu. Pod vedením velitele Neipperga dorazila do Małujowic, 7 km od Brzegu, kde se zastavila k odpočinku. Fridrich II se přesunul nečekaně k jejich táboru. Mladý král, namísto překvapivého útoku, začal formovat vojsko do dvou linií a teprve potom udeřil. Bitvu začal dělostřeleckou palbou. Každičkou chvilku drahocenného času před bitvou využívali Rakušané k přípravě na bitvu. Rakouský velitel Romer se ve chvílích pruského ostřelování rozhodl nebrat na zřetel nepřátelskou střelbu a prudce zaútočil na levé křídlo Prusů, kde byl i Fridrich II. Tento taktický tah zapůsobil na pruskou těžkou jízdu tak, že se dala na panický útěk. Pruský král se ještě snažil udržet na pozicích granátníky, ale zpanikařená jízda, vytlačovaná rakouskou jízdou, vytvářela zmatek a granátníky tlačila do bažinatých břehů Pelpického potoku. Když se zdálo, že je bitva prohraná, feldmaršálek Schwerin přemluvil krále k opuštění místa bitvy a sám znovu zaktivoval do bitvy granátníky. Zesílil dělostřelecké ostřelování a nasměroval celou pěchotu do čelního útoku. A tak vlastně neústupné, v pevném šiku kráčející a střílející pruské bataliony, zlámaly morálku rakouských vojáků a způsobily úplný chaos v jejich řadách. Generál Neipperg, který to sledoval, dal povel k ústupu. Tato vítězná bitva Fridricha II, se i přes velké ztráty stala počátkem legendy o síle pruské armády a změnila osudy mnoha lidí. O dva měsíce později byla podepsána ve Wroclavi mírová smlouva a Fridrichovi II připadlo téměř celé Slezsko.

O neslavném útěku krále z bitvy se příliš nemluvilo. Fridrich II utekl z bitvy jen se svým pobočníkem a dvěma pážaty, kteří zůstali brzo vzadu. Mířil směrem na Opole. Při přejezdu přes řeku narazil na rakouský oddíl. Při útěku přišel o koně, ale přesto se mu podařilo schovat se v domě kapitána. Jeho žena Rozálie za slíbenou odměnu ukryla neznámého v kádi na kvásek. Vojáci prohledávající dům neprohlédli v koutě stojící umazanou káď. Později ho převezla, převlečeného za kapitána, na lodi do nedalekého Mikolina, kde jeho majitel byl známým Fridricha II. Z dokumentu, který dostala a který její rodinu osvobozoval od placení daní, se kapitánova žena dověděla, koho zachránila. Fridrich II se otamtud vydal do Lewina, kde se dověděl o vítězství své armády. Pruský král se rychle poučil z této první, trochu hořké lekce, aby již nikdy tak brzo nerezignoval. Současně ocenil význam jízdy v armádě. Vydal velké množství instrukcí týkajících se jezdectva. Zakrátko se ze špatně vycvičené a nevybavené jízdy stala moderní součást novodobé armády, schopná válčit s dosud nejlepší v Evropě, rakouskou jízdou.

Bitva pod Dobromierzí (něm. Hohenfriedeberg) se odehrávala 4. června 1745 mezi pruskými vojsky a vojsky koalice rakousko-saské pod velením knížete Karla Lotrynského.

Fridrich II počítal s protiúderem Rakouska, které chtělo získat Slezsko. Vpadl první v srpnu 1744 do Čech, čímž začala druhá slezská válka. Skončilo to jeho porážkou a byl donucen v březnu 1745 k ústupu. Armáda smíšená z vojsk rakouských a saských čítala kolem 58000 vojáků. Zastavila v okolí Jugowé a Roztoky na sever od Dobromierze. Fridrich II se se stejně početnou armádou utábořil u Starégo Javorowa na jih od Strzegomi. Smíšená armáda se cítila bezpečně a to díky mylným informacím o tom, že Fridrich II má málo vojáků a připravuje se k ústupu. Stalo se ale jinak. Pruský král překvapivě zaútočil. I přes vražednou palbu z obou stran, nebyla bitva dlouho rozhodnuta. Teprve silná pruská jízda přiměla protivníka k ústupu. V této fázi bitvy se proslavila známá jednotka dragounů Bayreuth. Zde zahynul jeden z velitelů rakouské armády a druhý byl zraněn poté, co zapříčinil panický útěk jednoho regimentu. Do nastalé mezery vtrhl regiment dragounů Bayreuth. Jejich skvělá jednotka o síle 10 švadron rozbila 20 batalionů lehké pěchoty a 14 rot granátníků (také pěších). Přitom zajali na 2500 vojáků a 67 korouhví. Jiné oddíly získaly sotva 9 protivníkových korouhví. Po této bitvě Fridrich zkomponoval známý „Hohenfriedberger marsch“. (Hohenfriedberger - staré pojmenování Dobromierze). Tento pochod byl věnován dragounům Bayreuth a zůstal v repertoáru pruských kapel až do konce 20. století.

Bitva u Dobromierze byla uznávána jako jedna z největších slezských bitev (bitvy se zúčastnilo na 120 tisíc vojáků a byla označena jako jedna z bitev, které změnily osud světa). Datum této bitvy byl vyryt do Vítězného oblouku v Paříži vedle takových bitev, jako u Waterloo a Stalingradu. V této bitvě porazil Fridrich II spojenectví rakousko-saské.

Roku 1850 na hoře blízko Strzegomi (dnes se tato nazývá Krzyżová), byl vztyčen vysoký kovový kříž posvěcený padlým v bitvě u Dobromierze. Informoval o tom, dnes již neexistující nápis. Původní důvod postavení kříže se již dávno zapomněl. Více si někteří pamětníci vzpomínají na tragickou historii strzegomského probošta, kterého sovětští vojáci připevnili na kříž a tam ho rozstříleli. Jeden z vojáků sérií střel přeťal v pase sochu ukřižovaného Krista. Horní část sochy byla v sedmdesátých letech nalezena v křoví a byla tajně přechovávána v kostele sv. Petra a Pavla ve Strzegomi. Několik let nato byla umístěna na stěně lodi, vedle oltáře Ukřižování.

V roce 1995 byla na Krzyżové hoře vysvěcena nová socha. Nejznámějším pomníkem bitvy je osmistěnná vyhlídková věž, postavená k stému výročí bitvy v roce 1845 na hoře kdysi nazývané Góra Zwycięstwa, nyní nazývaná Wieżyca. Z této rozhledny je možno nyní po opravě vidět panoráma od Krkonoš až téměř po Odry.

Bitva pod Lutyní

Jedním z důvodů bitvy u Lutyně bylo to, že Prusové ztratili 25.11. 1757 Wroclav. Ta se vzdala bez souhlasu pruského krále. Fridrich II se ze strachu z dalších rakouských úspěchů rozhodl dobýt Wroclav zpět . Stála před ním rakouská armáda v počtu 66 000 vojáků, která věřila své početní převaze. Prusů bylo téměř o polovinu méně – 39 000, a měli i o mnoho méně děl. I když Prusové byli v menšině, tak o měsíc dříve v bitvě u Rossbachu, při podobném poměru sil, zvítězili. Na jejich straně padlo na 600 vojáků, zatím co spojené armády Francie a Říše přišly o 10 000 padlých. Pruská armáda měla skvělou bojovou morálku.

Rakouská vojska u Lutyně, jistá si své převahy, ve snaze předejít oblíbené taktice Fridricha II (útok na boční křídlo), rozvinula své síly do hodně dlouhé linie. Fridrich II vyslal část své jízdy na pravé křídlo, předstíral tím útok. Zatím co pěchota a zbytek armády šla na křídlo levé, kryta nevysokými pahorky. Rakouský velitel Karel Lotrynský, který viděl kavalerii se domníval, že byl zahájen pruský útok a tak na tuto stranu přesunul své síly. V tu chvíli, rychle postupující pruská armáda vyrazila zpoza hor a téměř čelně napadla oslabený bok rakouské armády. Nepřestávající palbou přinutila nepřítele k ústupu a tak dobyla Lutyni. Na pomoc napadeným rakouským vojákům bylo pozdě, protože jejich linie byla příliš roztažena a nedorazila by včas. Nepomohla nasazená kavalerie, neboť ji pobila kavalerie pruská. Poslední episodou bitvy byl útok na Rakušany bránící se v kostele. Boj zakončila přivezená děla. Po jejich zásahu utekli poslední rakouští vojáci bočním vchodem. Na památku této bitvy je ve zdi kostela zazděna jedna dělostřelecká koule. Údajně měl kníže Karel Lotrynský, když viděl, že prohrál říci: „Tomu nevěřím!“

Je třeba vysvětlit, že Fridrich v této bitvě použil tzv. šikmou linii, kterou využíval v minulosti Alexandr Veliký. To spočívalo v tom, že nedocházelo k útoku současně v celé linii, ale jen jedním útočícím křídlem. I když díla, popisující dávné vojenské taktiky byla přístupná všem v té době vládnoucím panovníkům, tak jen Fridrich je důkladně prostudoval.

Druhým důležitým trumfem Fridricha bylo to, že na těchto terénech mnohokráte s vojáky cvičil a tak mohl při dokonalé znalosti terénu účinně udeřit na nepřítele. Podobnou taktiku využil i o měsíc dříve v bitvě u Rossbachu. Fridrichovo vítězství bylo vykoupeno velkým množstvím ztrát na obou stranách. Zahynulo okolo 1200 a zraněno bylo na 5000 pruských vojáků, na straně rakouské padlo 3000 a zraněno bylo na 7000 vojáků. Vezmeme-li do úvahy tehdejší úroveň medicíny, je jasné, že mnoho zraněných nepřežilo. Velmi často zásah do končetiny znamenal díky infekci amputaci. Trefa do trupu bývala smrtelná.

Fridrichovo vítězství znovu ukázalo sílu pruské pěchoty a efekt pravidelných cvičení, což pak dovolovalo neústupný pochod proti nepříteli, neochvějnou poslušnost a nepřestávající střelbu za pochodu. Bitva u Lutyně byla jednou z decimujících bitev sedmileté války (tj. III. slezské války) a zpečetila Prusku vlastnictví Slezska.

Jako zajímavost lze dodat, že u Lutyně vedl manévry, které byly replikou zmíněné bitvy, nejdříve Napoleon Bonaparte (roku 1807) a o něco později Fridrich Vilém III. Zajímavé by bylo vědět, zda se jednalo o výukovou rekonstrukci, nebo zda šlo o jen o velkou hru malých kluků?